Divadlo pro jednoho, prosím

V poslední době už snažím nedivit, jaké lidi člověk potká v sálech a foyerech rozličných divadel, ať už kladně či záporně. Měli jste někdy nezkrotnou chuť nafackovat osobě sedící před vámi? Anebo máte naopak jen skvělé zkušenosti a klidně byste s láskou objímali všechny kolem? Toužili jste někdy skoupit všechna sedadla, abyste nemuseli koukat na ostatní diváky či poslouchat jejich řeči?

Návštěva divadelního představení byla vždy považována za jakousi událost, společenský večer, dobrodružství, možná i ideální intelektuální prostředí na romantickou schůzku. Tohle všechno jistě platí dodnes, jen to možná některým divákům u vchodu zapomněli říct.

Nedávno jsem seděla na představení zadaném pro soukromou firmu. Takoví diváci si povětšinou myslí, že pro daný večer je divadlo jejich a mají právo chovat se zcela svévolně. Jak jinak si totiž vysvětlit ženu, která první dvě scény protelefonuje (ano, vážně sdělovala dojmy nějaké Mařence, která nemohla přijít), a když se dosyta vypovídá, shledá, že je čas na sváču a vytáhne z kabelky kebab v alobalu? A aby vše báječně spláchla, otevřela si láhev vody, která se jí po chvíli rozlila celou řadou. Nakonec usoudila, že vlastně neví, oč v tom kusu jde (možná od začátku trochu nedávala pozor) a pár minut před přestávkou prostě zvedla půlku řady a šla domů.

Výborné také je, když si vedle vás sedne dvojice. Pak se nabízí několik možností... Pár je v divadle na romantické schůzce, chlapec dívce celý večer tiše mačká ruku a svorně sledují dění na jevišti. No, přiznejme si, že to se moc často nestane. Takový příjemný pár si sedne úplně jinam. Vedle vás se ocitne dvojice, která si bude po celou hru vzájemně ochutnávat mandle (což se dá ještě pochopit) nebo párek, v němž jeden absolutně netuší, nač přišel, a druhý mu to ochotně a velmi nahlas vysvětluje.

O různých formách smrkačů, popotahovačů, kašlalů a jiných obtěžovačů není třeba se zmiňovat. Vynechám i dámy (ano, většinou jsou to divačky) rozbalující uprostřed hry balíčky brambůrků, oříšků nebo rýžových chlebíčků. Tyto dámy je totiž třeba omluvit, jistojistě by zemřely do přestávky hlady.

Hrát pro děti je největší výzva, říkají často divadelníci. A mají pravdu. Děti jsou nejkritičtějším divákem a zároveň udrží pozornost na velmi omezenou dobu. Když se tedy setkáte se skupinkou školáků, kteří sedí jako pěny, nevytahují mobily, smějí se vtipům v textu a chápou děj, nutně to berete jako malý zázrak.

I přes všemožná znepříjemnění jsem však velmi šťastna, že do divadel chodí tolik lidí a najdou se i zážitky a setkání, na která jen tak nezapomenete. Kolikrát už se mi stalo, že se mnou zapředl hovor úplně cizí člověk? Dokonce jsem si takhle přivedla do života i celou řadu nenahraditelných lidí. V divadle totiž panuje do jisté míry všeobjímající atmosféra, všimli jste si toho? Takže stejně odcházíte občerstveni, i když vás půl představení šťouchala sousedka loktem nebo soused dělal bubliny ze žvýkačky.

Jak to tedy je, chtěli byste divadlo pro jednoho? Koupit si sál jen pro sebe? Když nad tím tak přemýšlím, přišla bych tím pádem o spoustu historek, zážitků a adrenalinu. A to by byla věčná škoda. Proto budu i nadále s radostí (a zlostí) potkávat zástupy roztodivných lidí, kteří do hlediště zabloudí. A přitom věřit, že nikdy nebudu sedět pod jevištěm sama.