Kam chodí i císař pán sám

Kolikrát jste v cizině přemýšleli, jak si na nějaké toaletě pustit vodu na umytí rukou, anebo, kudy se do turniketu strká mince, abyste se vůbec dostali dovnitř? Každý, kdo někdy opustil naši krásnou vlast a vyrazil do světa, se jistě setkal s nepřebernými variacemi tohoto blahodárného zařízení a mohl by sypat z rukávu jednu historku za druhou. Někdy je to komedie, jindy přímo námět na horor...

Nevím, jak je to v jiných zemích, protože jsem jich ještě moc nenavštívila, ale v německy mluvících státech se návštěva toalety stává občas až adrenalinovým sportem. Ale zase, téměř každý zážitek je veselou historkou, hotovou a připravenou k vyprávění. Ano, o záchodech se sice nemá mluvit, ale někdy to nejde - člověk si prostě takové věci nemůže nechat jen pro sebe.

Třeba ve švýcarském Lucernu mají na nádraží jednu velkou místnost za skleněnou výlohou, chtělo by se říci sněmovní místnost, protože kabinky jsou po celém obvodu, v půlkruhu. A uprostřed stojí, jako královna či čestná stráž, nepřívětivá žena s hadrem a koštětem. Místní adrenalin spočívá v tom, že některé z kabinek nejdou zamknout, takže se může klidně stát, že se ukážete nejen výše zmíněné ženě, ale také všem, kdo jdou právě kolem na nástupiště. A že se to stane, tím si buďte jisti. Zase se ale člověk seznámí se spoustou lidí a alespoň cele užije vydané finance. Návštěva zdejšího zařízení totiž přijde na neskutečné dva franky.

S nezamykatelnými kabinkami souvisí i to, že se ženy odnaučily klepat. Všimli jste si toho už také, dámy? Prostě si děláte, co potřebujete, a najednou se rozletí dveře, protože žena na druhé straně se nerozpakuje a rovnou bere za kliku. A pak je málem ještě naštvaná, že se zevnitř více nehlásíte. Jak má přeci vědět, že tam někdo je? A co třeba ohnout prst a trochu si oklepat kloub? To by možná pomohlo.

Někdy jsou ty zážitky šokující opačným způsobem. Čekali byste na, s prominutím nejzaplivanějším, odpočívadle na dálnici ty nejčistší toalety na světě? No, možná přeháním, ale ve střední Evropě rozhodně. Další roztodivností jsou přetechnizovaná zařízení, kde vás sice ušetří sahání na cokoliv, ale zase strávíte dvakrát tolik času pátráním, jak se, sakra, dostat vůbec dovnitř, ven a kudy se strkají ruce pod vodovod.

Cestujete-li se skupinou lidí, stáváte se také automaticky toaletním průzkumníkem? U mě to tak funguje. Vždycky jsem vysílána jako první, abych zjistila, jak se tam všechno ovládá. Takže prožívám ty infarktové situace většinou sama, abych pak informovala druhé...

Kabinka se světlem na fotobuňku. A ejhle, uprostřed všeho, se vám nad hlavou zhasne a nastane tma jak o půlnoci v temném lese. A pouhé mávání rukou rozhodně nestačí, je třeba vstát a zatancovat málem tanec svatého Víta, aby se opět rozsvítilo.
Kompletně bezdotykové zařízení. Báječné, pokud vás technika předem nevyděsí tím, že po vstupu spláchne a spustí najednou mýdlo i vodu na umytí rukou. To se pak jeden modlí, aby zbyla trocha vody a mýdla i na něj.
Nepřeberné množství druhů pouštění vody. Existují verze s fotobuňkou (po prvotních nezdarech již běžné a snadné), kohoutky se spouštěním u ústí (divné, připadá vám, že té technické vymoženosti musíte nejdřív zakroutit krkem, aby vás pustila k vodě), kohoutky klasické (chachaaaa, varianta možná snad jen v zemích na východ od nás, a to kdovíjestli), kohoutky na nožní pohon (většinou festivalová či parková verze), kohoutky... no, dalo by se ještě pokračovat, jistě jste jich také potkali mnoho.

Proč o tom vlastně píšu? Fascinuje mě vynalézavost lidí, kteří toalety vymýšlejí. Když se člověk totiž zamyslí, vůbec mu nedochází, proč se najde tolik variant. Skoro se chce říci, že v tomhle oboru prostě už nic nového vymyslet ani nejde. Ale chyba lávky, přijedete někam po roce a všechno je jinak, nově a moderněji. A pak člověk vypadá jako cvok, když v lázních poskakuje namydlený pod sprchou, aby zachytil to pravé místo, v němž mu sprcha vydá aspoň pár kapek vody. Protože, od loňska sprchy "vylepšili", a ty teď nereagují na lidskou ruku špinavou od mýdla. Hádanka hodná mistra - jak si umýt špinavou ruku, když nedokážu špinavou rukou pustit vodu? Ale i tuhle záludnost jsem nakonec překonala... Prostě poprosíte někoho kolem, ať vám tu zatracenou věc spustí. Možná tím chtějí výrobci docílit sbližování lidí za podivných okolností.

No, přeji vám (a ostatně i sobě), abyste na každé toaletě vždy dokázali spustit, ukroutit či vydobýt vodu, mýdlo i kliku od dveří a vaše historky byly jen a jen veselé.