Láska. Láska je hnacím motorem skoro všeho konání. Díky šťastné i nešťastné lásce vznikla největší literární díla, slavné písňové hity i výtvarné skvosty. Co když je ale pravá láska jen iluze? Na to se ptá divadelní hra Iluze...
Divadelní hru Ivana Vyrypajeva, moderního ruského dramatika a příslušníka nového divadelního proudu, uvedli jako scénické čtení v Městském divadle Mladá Boleslav v rámci letošní Noci divadel. Vyrypajev ve své hře překládá vlastně velmi jednoduchý příběh, za nímž se ale skrývají ty nejpalčivější otázky, které dnes a denně trápí snad každého člověka.
Divadelní hra Iluze pojednává o dvou manželských párech. Čtyři lidé, celoživotní přátelé, se na sklonku života rozhodnou vyjevit si vzájemnou náklonnost a lásku. Postupně však zjišťují, že by bylo lepší odnést si tajemství do hrobu, jelikož se jim následně bortí domečky z karet celoživotní víry. Jestliže pravá láska vůbec neexistuje, nebo dokonce existuje, ale může být i jednostranná, tak oč jsme se celý život snažili? Proč jsme budovali vztah, když byl celý stejně jen trapnou přetvářkou? Opravdu není v životě nic jistého a pevného? Všechno je jen iluze?
Hra Iluze hledá odpovědi (a často i otázky) na nesmrtelné téma vztahů a lásky, otevírá Pandořinu skříňku touhy po celoživotním partnerovi a sounáležitosti s tím jediným pravým či pravou. Více vás s dějem seznamovat nebudu, neboť byste přišli o krásné vzletné monology a moudrá slova, která si budete chtít uchovat i po skončení.
V Mladé Boleslavi představili Vyrypajevovu hru jako divadelní tvar na pomezí inscenace a scénického čtení. Osobně myslím, že jí právě tato forma sluší nejvíc. Herci příběh vyprávějí napolo nezúčastněně a stávají se tak vlastně aktéry, ale zároveň i vypravěči a glosátory dění. Tento způsob ještě více umocňuje sílu a hloubku Vyrypajevova textu. Pod režijním vedením herce Libora Stacha se ve dva staré manželské páry dokonale proměnili Sandra Černodrinská (jako Sandra), Petr Prokeš (její manžel Denni), Hana Marie Maroušková (v roli Margaret) a Petr Mikeska (jako její manžel Arbert).
Když někdo tvrdí, že při scénickém čtení si žádné velké herecké výkony neužije, tak se rozhodně mýlí. Všichni čtyři interpreti si s textem pohrávají, nechávají neuvěřitelně krásná i bolavá slova klouzat přímo do hlav diváků jako na skluzavce z nejjemnějšího karamelu. Situace dohrávají s citem a jen v místech, kdy je to opravdu nutné, aby divák lépe pochopil jednání a konání hrdinů. Při sledování děje (a touze zapamatovat si nejraději celý text), nebudete vědět, kterou postavu dříve zbožňovat a zároveň nenávidět, protože tak fatálně zamíchá kartami osudu a křehkou rovnováhou vztahů.
Scénické zpracování hry Iluze se v Mladé Boleslavi jednoznačně povedlo a spolu s autorem mohu říct, že „přece musí existovat něco pevného v tom neustále se měnícím vesmíru…“. A mou jistotou v tuto chvíli zůstává, že Městské divadlo Mladá Boleslav ví, čím diváka ohromit a zaujmout natolik, aby toužil přijít znovu a znovu.
Kdo nestihl Iluze na Noc divadel, bude mít šanci přijít zase v únoru 2017.
