Radovat se z maličkostí

V poslední době jsem se začetla do příběhů 2. sv. války. Do příběhů, které skončily sice dobře, ale jejich aktéři si prošli peklem. To mě přimělo zamyslet se nad životem, nad všemi škarohlídy a brblači, co jich jen po světě chodí.

Máme vůbec právo hned od rána nadávat a stěžovat si na všechno? Samozřejmě, že máme právo, vždyť je přece svoboda. Nebylo by ale mnohem lepší prožít každý den tak, jako by byl poslední? Žít s radostí a láskou spíš než s horou nenávisti a špatné žluči? Protože jeden prostě poslední bude a pak bude pozdě.

Ráno musím vstávat do práce, ach jo, zas bude plná tramvaj. Bolí mě nohy, ruce, záda. Mám dneska odporné vlasy. Ach bože, pupínek na nose, jsem ohyzdná. Už tři hodiny mi neodpověděl na zprávu - nemá mě rád, to je jasné. Fuj, ke snídani je jen chleba s máslem a šunkou, raději bych uherák... Takových stesků byste jistě sami vymysleli celou řadu. Ale proč jsme od přírody stvořeni jako brblalové? Co si taková ranní negativa trochu poupravit? Když musím do práce, znamená to, že nějakou práci mám. Bolí mě nohy? Ano, protože je mám zdravé a mohl jsem celý den stát nebo chodit. Šunka k snídani? Co by za ni leckde dali. Žijeme v zemi, kde nezuří válka, kde si můžete svobodně vést ruku v ruce, koho je vám libo. Naše životy jsou naplněny hojností a poklidem, nebo by alespoň mohly být. A to je přeci jeden velký zázrak.

Zkuste se občas po celodenním shonu večer zastavit a zamyslet. Mám se z čeho radovat? Co mě dneska potěšilo? Jsem si téměř jista, že každý večer něco objevíte. Nebude to pokaždé výhra v loterii nebo nové auto, ale i z maličkostí skládá se svět. A možná časem zjistíte, že už se nemusíte ani snažit a dobré věci se vám budou ukazovat samy.

Kolegyně přinesla ke svačině čerstvý koláč, pošťák se usmál svým zářivým úsměvem, šéf dal na váš úsudek, projevil důvěru, nebo vás dokonce pochválil. Sousedka s vámi na schodech poklábosila, v tramvaji vás pustil někdo sednout a nepátral po stáří či těhotenství. Jen vám chtěl udělat hezčí cestu. Malé děcko vás pozdravilo, jen tak, protože chtělo. Řádka zdánlivě bezvýznamných událostí se dohromady stává báječným dnem. Takové dny si navlékejte jako korálky na nit života. Až vám bude úzko, vylovíte je z paměti a hned zase vyjde slunko.

Mnohý nade mnou možná mávne rukou, jako nad přehnaně "sluníčkovou" a nechutně optimistickou osobou a bude mít zřejmě pravdu. Narodila jsem se šťastné mamince (i když ji soused už před porodem nenechal dovařit knedlík) ve šťastný den (v neděli) a dostala tak do vínku asi víc optimismu než jiní. A tudíž věřím, že koukat na svět obličejem plným vrásek od smíchu je příjemnější.

Zkusme se vědomě všímat příjemností a maličkých radostí, místo abychom před sebou hrnuli každodenní zklamání. Život těch, co ovládnou umění se radovat, poznat, co je důležité a oprostit se od malicherností, bude barevnější a spokojenější.